Rezbárskymi poviedkami môžete prispieť aj vy! (Úprava, krátenie alebo zamietnutie vyhradené)

Nasledujúce príbehy sú z knihy o rezbárovi Františkovi Gajdovi ktorá vyšla v češtine a tak je aj text v tomto jazyku.

Brslen

Jednou jsme si vyprávěli v dílně o dřevinách a přišla řeč na brslen. Je to dřevo mimořádně čisté, bez viditelných letokruhů, středně tvrdé, snad nejlepší řezbářský materiál, který po přeleštění připomíná slonovinu. Řezbář poslouchal můj chvalozpěv a jenom podotkl, že jeho nevýhodou je uzlovitost, malý průměr a hlavně nedostupnost. Za nějaký čas jsme připravovali výstavu a hledali nějaké dřevo v lese. Na jednom místě se Gajda zastavil a říká: „Tady nekde to bylo! Tady nekde ten keř je!“ Po chvíli našel, co hledal, a povídá: „Tady tento keř si roky osekávám, opečovávám a připravuju, že nekdy z něho budu řezat. A dyž nebudu, tož znáš moje tajemství.“ Dřevo, o němž víme jen my dva, je kmínek brslenu, který je do dvoumetrové výšky důsledně zbavován větviček. Po dosažení dostatečné tloušťky bude vysoce kvalitním materiálem pro dřevořezbu.

Těžká koupě

Chtěl jsem si od Gajdy něco koupit, abych měl nějakou pěknou památku na svého učitele. Ne vždycky má člověk v kapse peníze. Gajda se však usmál a povídá: „Šak si také řezbář, vyřežeš si neco sám!“

Kočka 

Šli jsme z dílny do kuchyně. Řezbář zrovna říká, že manželka je za nákupy v Hodoníně, ale něco na pohoštění se snad najde. O nohy se nám otřela domácí kočka. Gajda pokračuje: „Brble mně a nadává!“ Nedovedu si představit paní Gajdovou, jak nadává, proto se ptám: „Kdo?“ “Ale kočka!“ zní odpověď. A skutečně kočka nazlobeně vrčí na protest, že se s ní nechce nikdo mazlit, a vypadá, jako by opravdu brblala a nadávala.

Půda 

Byli jsme na půdě a abychom nemuseli snášet vybraný materiál po schodech, navrhl Gajda, abych ho vyhazoval malým okénkem ven na trávník. „A co když tam někdo bude a deska mu spadne na hlavu?“ ptám se. Gajda odpovídá: „Nic sa neboj, šak on sa ozve!“

Otazník

Jednou jsem přišel ke Gajdům na návštěvu a mistr povídá: „Býl tady jeden řezbář ze Slovenska a říkál mně, že sa znáte. Ale nemožu si zpomnět, jak sa menuje a kde bývá.“ Také netuším, kdo by to mohl být, a ptám se: „A jak vypadá a co dělá?“ „Ani nevím, ale chová prasata a včely a dláta si posílá nabrúsit až k Mesárošovi do Košic.“

 
Návštěva

Ke Gajdovým se člověk nedostal vždy bez problémů. Takový byl i jeden den, kdy jsme s kolegou Alojzem Machajem jeli k řezbáři na ohlášenou návštěvu. Lojzo nasedl na vlak a s hodinovým čekáním v Kútech přestoupil na spoj ke mně do Kátova. Probrali jsme spolu, co jme chtěli, a za necelou hodinu jsme byli už na cestě do Skalice. Vlak, který donedávna jezdil až do Strážnice, měl tady konečnou kvůli rozdělení republiky. A tak jsme ve Skalici čekali dvě hodiny na přípoj do Sudoměřic. Pak nás vlak převezl jen kousek přes státní hranici a v Sudoměřicích jsme opět strávili hodinu čekáním na vlak do Strážnice. Cestou jsme nemohli přijít na jméno politikům, protože těch pár kilometrů trvalo déle než cesta do Prahy!

Kšeft

Kdysi jsme byli s kolegou Antonem Hanzalíkem u Gajdů a vyprávěli jsme – to by nikdo neuhodl – o dřevě. Když přišla řeč na exoty, říká Gajda, že ve Strážnici žije jedna vdova, která zdědila po mužovi nějaké cizokrajné dřeviny a že mu je i nabízela. Železo je potřeba kout žhavé, a tak jsme se za chvíli ocitli u té vdovy. Měla doma jenom nějaké neurčité a nevhodné dřeviny, ale prý v nedaleké obci má i eben a subfosilní dub. Vydali jsme se tedy na cestu. Černý dub i eben tam skutečně byly, ale hodně drahé. Gajda se jen po straně potutelně šklebil, jak lehce jsme přišli o celý obsah svých peněženek. Utratil jsem i 200 euro, které jsem měl odložené na cestu do Francie.

Obušek

Jednou byl František Gajda opět pozván na předvádění svého díla do Bratislavy. Hostitelská instituce, Ústředí lidových uměleckých řemesel, leží na rušné Obchodní ulici ve středu města. Občas se stává, že lidé si rozdílné názory vybavují přímo na ulici, a tak se Gajda stal náhodným svědkem jedné takové exhibice. Představení, v němž hlavní roli hráli „černí šerifové“, se těšilo velkému zájmu veřejnosti. Při jedné scéně posledního dějství vylétl ze zmítajícího se davu pracovní nástroj – obušek a přistál přesně u Gajdových nohou. Ten se bystře shýbl a obušek ukryl pod dlouhým kabátem. Nyní je tento nástroj umístěn mezi ostatními v Gajdově sbírce a čeká na hřbet případného narušitele jeho soukromí.